Aha! Takhle voní Praha!
Mám nos. Vy taky?
Mám pláštěnku. A nebe má mraky.
Něco cítím. Vy taky?
Mám nápad. A řeka má ptáky.
Z mraků prší.
Ale to nevadí, napadlo mě,
že budu u Vltavy krmit labutě.
Protože tu něco voní.
Co to je?
Aha! Takhle voní Praha!
Co ufoni neumí
Umí: létat v klikaté čáře,
růžovou tmu,
když plácnou do polštáře,
zpívající bonbony
jim tečou z vodovodu,
ale přírodu? Tu vyrobit neumí.
Jen mlčí a koukají do podlahy.
Nesmutněte, ufoni!
Posílám vám fotku z Prahy, jsou na ní:
orchideje, kaktusy, palmy a bambusy,
stromy z Japonska, květena africká,
zkrátka všechny krásy, které skrývá
zahrada botanická.
A prosím, dáte mi
jeden ten bonbon, co zpívá?
PAAHR
Co to je? Kdo to napsal?
Autore!
Nerad bych se s tebou dostal
do nějakých hádek,
ale důrazně tě žádám:
Ukliď si ten nepořádek!
Autore, co jsem řekl?
Seřadit! A vy ostatní – neradit!
Autore, prosím…
Takhle ten nadpis vůbec není hezký.
Autore, kde jsi?
Já se už nezlobím.
Ztratil jsi brýle?
Jsi cizinec, neumíš česky?
Čas
Oblékat, nemáme čas! říká táta
a já se ptám, kde je, kam zmizel.
Nevlezl do šuplíku,
nechrastí v kufříku,
neschoval se ani u lega, ani v garáži,
ani u babičky v Třebani, prostě nikde.
– Mami?
– Ano?
– Čas není.
– Ne? Tak fajn, zůstaneme v pyžamu.
Prosím vás, mají v Praze lidi čas?
Čím psát?
Ruka švadlenky svírá jehlu,
ruka bubeníka paličku.
A spisovatel? Co má držet v ní,
když při práci duševní
vymýšlí básničku?
hlava:
Mám koupit tužku s gumou na konci,
plnicí pero, jakým píšou se dopisy
či snad ptačí brk? Ruko, řekni si!
ruka:
Prosím ten brk, pět kusů.
V papírnictví ho ale nevedou.
Musíš do zoo a tam najít husu.
Diváci
Kdo má sílu? Siláci.
Kdo chodí do divadla?
To je přece jasné!
V ruce mají vstupenku,
v kabelce zrcátko.
A kdo špatně vidí,
vezme si brýle či kukátko.
Diváci se těší na herce,
jsou zvědaví, jak zahrají.
Přijeli z Brna, Plzně a Liberce,
smějí se a tleskají.
Stěžuje si židle křeslu:
Nikdo na mě nesedí,
pro koho se bude hrát?
Přestaň vrzat, židličko,
je přestávka.
Paní se šla jen vyčůrat.
Herci
Jo jo, to jsou ti herci:
chodí po červeném koberci,
dávají podpisy, s každým se fotí.
Jo jo, to jsou ti herci:
prázdniny mají v červenci,
a když je poznáš, tak jim to zalichotí.
Jo jo, všichni chtějí slávu,
ale nikdo z nich neví, koho chce ona.
Pozor, mistře, na hlavu, padá opona!
Ne ne, není to legrace,
být hercem nebo herečkou.
Je nutné být na place,
i když jste nemocní
s vysokou horečkou.
A taky to chce odvahu
a nesmíte být popleta.
A teď už mě omluvte,
musím se jít připravit,
budu hrát Hamleta.
Hlavy kočičí
– Vzpomínáš na toho rytíře?
Jezdil na bílém koni.
– Vzpomínám! Vrzalo mu brnění.
A pamatuješ, jak u Karlova mostu
smetla voda pilíře?
– Jasně, jako by to bylo vloni!
Nemají uši, ty hlavy.
Nemňoukají, ale říká se jim kočičí.
Prahu znají jak své boty.
Jak tvé boty.
A koho baví dějepis, toho rádi procvičí!
Lanovkou
Pod námi běží pes.
Les vypadá jinak.
Tohle je park s cestičkami
a my po nich seběhneme zpátky.
Teď jsme v šikmé krabici
šplhající na Petřín.
Těším se na rozhlednu.
Jednu žvýkačku máme ještě v batohu,
říká máma. A nechceš ten řízek?
Příští stanice: Nebozízek.
Korunovační klenoty
Sedm postav
do sedmi zámků vložilo klíč.
Pak vešly, probudily klenoty ze spánku
a odnesly je pryč.
V tu samou chvíli někdo vzal
za kliku mého pokojíčku.
– Dobrý den…
– Matouši, vstávat!
Vezmi si košili, ať nejdeš v tričku,
a pospěš si, čekáme na tebe.
- - -
Byla to krása!
Od té doby nebojím se tmy.
Když zavřu oči, červené a modré tečky
prší ze zlatého nebe.
Metro
Ty jo!
Musel být mega hustý, ten krtek.
A jak to udělal, když nemá zrak,
že byl tak šikovný a vykopal tunel,
kam vejde se celý podzemní vlak?
Nevím, jak to udělal.
Mohl bych si něco vymyslet,
ale nechci lhát.
Mám kamaráda!
Ta se ráda chlubí,
toho bolí zuby,
ta by chtěla nové lyže,
ten má chutě na lanýže,
ta paní dneska zaspala
a ten pán taky zaspal.
Jak to všechno vím?
Kamarád mi to řekl.
Je slepý, vůbec nevidí,
ale přitom se umí dívat do lidí.
A bydlí v jednom paneláku
na sídlišti Řepy.
Na velké křižovatce
Ale ale!
Ten panáček se červená,
jako by se styděl,
jako by něco provedl.
Ty sis ho nevšimla? Ty jsi ho neviděl?
Dáme si ruce v bok
nebo do kapes, jestli je máme,
neuděláme ani krok a čekáme.
A pořád čekáme,
prohlížíme si lidi a domy.
Dokud se panáček neobarví
jako tráva a stromy.
Na Vyšehradě
Představte si:
rozeběhl se – a skočil ze skály!
Muselo to být moc hezké.
Ne, ten kůň se nejmenoval Křemík,
půjčte si knížku Staré pověsti české,
tam o něm píšou.
A pak si to představíte podruhé.
O mostu pana Jiráska
Četl jsem na internetu zajímavou větu:
že Jiráskův most už toho má dost.
Že dostane každou zimu
od Vltavy velkou rýmu
a je slabý jako moucha,
jak ta řeka studená
pořád na něj šplouchá.
Vy máte kapesníky,
do čaje si dáte med.
A most pana Jiráska?
Mrzne mu zábradlí a studí jako led.
Četl jsem na internetu zajímavou větu:
Víte, kdy se mostům v Praze
nálada zlepší?
Až se vrátí jaro a bude je hřát sluníčko.
Hepčí!
Sto věží
Sněží
na devadesát devět věží.
Na jednu ne.
Sněžilo by na ni hned,
jenže pražský sněhomet
měl asi špatné oko
a vločkami zasypal park.
A to je dobře.
Nemusíme sněhuláky stavět na věži.
Víte, jak je to vysoko?
Pán bez domova
Psst! Tady spí pán,
a když spí, neví, jestli má hlad
a že přišla zima.
Tak se na něj usmějeme,
ne, on opravdu neví, že se koukáme.
A toho pána začne něco
moc hezky hřát.
Pán s rohlíky
Znáte toho pána?
Žije v ulici Generála Píky
a každé ráno chodí
do obchodu pro rohlíky.
Dům, ve kterém bydlí, je starý.
Pán také.
Když přijde s nákupem,
posadí se na židli
a rohlíky vyloží na stůl.
Chvíli si s nimi povídá
a rozdělí je třeba takto:
dva a půl a dva a půl.
A pak, jak ho znám,
zaleze znovu do postele
a ještě si pospí.
Ovečky nepočítá, usne sám.
A těch pět rohlíků?
Občas se mu zdá, že má hlad.
A že je malý kluk
a jede divným vlakem
a není tam wifi a dveře nemají kliku.
Primabalerína
Sukýnku má jako peří
a na nohou střevíčky.
Je důležité, kolik měří,
a umí se postavit na špičky.
A na těch špičkách
je tak blízko úrazu!
Ach, vzdychají diváci,
když padá do provazu.
Je nejlepší tanečnice z divadla:
někdy labuť, někdy šelma kočkovitá.
Aby neupadla,
tak neběhá, ale cupitá.
Taková primabalerína
drží dietu z hroznového vína
a někdy má v očích slzičky.
Dobře ví, že tancování je dřina
a že z něj bolí nožičky.
A ještě něco mě napadlo:
když trénuje, potřebuje zrcadlo.
Váša v multikině
Není jen v Praze, u vás je taky.
V tom pražském teď zhasnou
a bude se hrát na bubáky.
Ale to není ještě ten film.
Nebo je? A myslíte, že znovu rozsvítí?
Upadlo mi brčko z nápoje,
a když jsem se pro něj sklonil,
sklonilo se také pití,
no ty brďo, všude mokro,
hlavně ať se nerozsvítí,
ale to ještě není ten film.
Hej! Tak ty se schováváš?
Chceš si s čarodějem hrát?
Já vím, co jsi provedl,
a jdu tě potrestat!
A to už je ten film.
Agátka v multikině
Brácha dělal blbosti a vylil si pití,
to jste už asi četli,
on vždycky, když se zhasne,
začne zlobit víc.
To my s tátou jen sedíme,
a zobeme, víte, co.
Tě pic! Film ještě nezačal,
a v kyblíku je –
není v něm nic!
Druhý brácha
Druhý brácha je prcek.
Asi takhle velký. Prostě mrňavý.
A vůbec mu nejde do hlavy,
kde končí Praha. Kde je její konec.
Este sme v Plaze?
Ptá se, když vidí domy z okna auta.
Este sme v Plaze?
Ptá se, když vidí kopec z okna v autobuse.
A pak usne. S palcem v puse.
Sto modrých majáčků
Už jsem šla spát.
Uuuííí, uuuííí! A v tu chvíli
přijela auta, která kvílí,
modré majáčky obarvily peřinu a zeď.
Už jsem šla spát – a teď?
Teď vylezu z postele tiše jako myška
a podívám se z okna, co se děje:
jestli horečku dostala knížka,
jestli panenky rozbolela bříška
nebo si nějaká skříň zlomila nohu.
Možná chce ze střechy skočit komín.
A dole ho chytají, je to výška.
Celý týden něco počítám
V pondělí domy,
v úterý stromy,
ve středu parky,
ve čtvrtek kočárky,
v pátek lidi,
v sobotu lidi,
v neděli také lidi,
a ještě bych v Praze chtěla spočítat
všechny tužky.
Jenže týden má jen tolik dní,
kolika prsty mi maminka myje vlasy,
plus dva, ve kterých drží šampón, asi,
já to nevidím, kukáky mám zavřené,
protože pořád počítám ty lidi.
Hotovo.
A teď rychle do osušky!
Demonstrace
Děda mě vzal za ruku
a nasadil čepici.
Všude tu stojí pánové a paní
a je jich tak hodně, že zaplnili ulici.
Co tu dělají?
Bzučí, hučí, pískají a bučí.
Nebo tleskají.
A v ruce drží cedule.
Na jedné ceduli je slovo VLÁĎA,
ale u D chybí háček.
My s dědou také stojíme,
ale pak je nám zima a jdeme pryč.
Těšíme se do tepla. Do obchodu.
Do hraček.
Drak
Nad Letnou létá drak
Jestli ale zafouká více,
odnese ho vítr až někam nad Dejvice.
A jestli nezafouká? Co pak?
To se může také stát, že nestane se nic.
Že nepoletí do Dejvic,
že zůstane viset –
Vlastně ne, to se stát nemůže, věřte mi.
Když nezafičí – bum!
A hele, drak rozpláclý na zemi.
Vltava
Myslíte, že je Praze někdy smutno?
Třeba proto, že nemůže nikam jet?
Vždyť je pořád doma v Čechách.
Už přes tisíc let.
Není jí smutno.
Má Vltavu a to je řeka,
která teče pryč. Cestuje do daleka.
Když se voda loučí,
jen tichounce šumí.
Nekřičí ahoj, ale každý jí rozumí.
Někdy si povídá i s mojí hlavou.
Mávám řece, stojím na břehu,
ale myšlenky plavou.
Recept pro turisty
Nasypeme kočáry,
pocinkáme orlojem,
zahustíme prachem
od Prašné brány.
Jak je Staré Město,
zamícháme těsto.
A hněteme tak dlouho,
jak bude ulice Dlouhá.
Smažíme na třicet stupňů.
A pak, kluci a holky?
Pak to všechno sníme.
Protože Praha je ňam.
Lepší než hranolky.
Chvíli počkáme
Slepice!
Pět slepic, no nelžu vám,
zastavuje tramvaje.
Tramvaje!
Šest tramvají na ně cinká,
vystupují řidiči.
Řidiči!
Pánové mají modré bundy,
červené tváře
a trochu smutné boty.
Boty!
Takové má táta taky,
když řídí.
Tak co teď?
Máme tu už slepice, tramvaje,
řidiče a smutné boty.
A básnička pořád nikde.
Básnička!
Ta asi bude mít zpoždění,
jak nejezdí ty tramvaje.
Kuba kubista
V pátek řekl Kuba Anetě,
že žádný dům na světě
neumí kouzlo, dávej pozor, jaké:
když se díváš na dům zpředu,
vidíš ho i shora, zdola –
a z obou stran také!
V sobotu řekl Kuba Anetě,
že se spletl ve větě,
že takový dům existuje –
a vypadá fantasticky,
protože je kubistický!
V neděli se na něj
oba jedou podívat.
A kam teď?